Historii sboru nelze oddělit od obce která mu umožnila vznik a dala i jméno. Proto o ní několik slov úvodem.
Obec – dnešní Městská část Praha – Dolní Měcholupy má v letošním roce více jak 750 let svého trvání a 138 let vlastní samosprávu, kterou získala 29.11.1867. V té době měla 20 domů se 160 obyvateli. Obcí prochází erární – státní silnice, nezpevněná (dnešní ulice Kutnohorská), kolem ní jsou rozloženy zemědělské usedlosti, další domy jsou pak v jediné místní ulici (dnešní ulice Za kovárnou), kde údajně stávala tvrz. Svědčila o tom i dlouhá kamenná zeď vedoucí od začátku této ulice, pokračující za zahradami statků a končící v místech dnešní autobusové otočky. Další kamenná zeď, zachovaná dodnes, je za zahradami statků (č.p.12 a 13) směrem k Dubečku. Obec je zcela zemědělská, bez jakékoliv vybavenosti, spojení s okolím pouze pěšky, bez proudu apod. Díky erární silnici a blízkosti Prahy se rychle rozvíjela až do dnešní podoby jak už ji známe a jak nám poskytuje své možnosti v bydlení i ve vybavenosti s počtem obyvatel:cca1.200 a více jak 420 čísly popisnými s převážně rodinnými domy. S mnoha podniky či podnikateli.
Založení sboru, vůbec prvního spolku v obci, bylo dne 28. března 1905 oznámeno na c.k. okresní hejtmanství na Žižkově a na hasičské ústředí. Prvním starostou sboru se stal pan Josef Soukup a prvním velitelem pan Josef Malý. Dne 27.9.1905 se sbor přihlásil k župě Říčanské a na uniformách později nosil označení OHJ 37. Údaje z roku 1905, mimo jiného říkají, že sbor přijímal nové členy, vykonal 8 cvičení, které řídil p. Alois Pekař, člen Pražského hasičstva, za účasti okresního dozorce pana V. Holuba.
Počátky rozvíjející se organizace nebyly nijak snadné, zvláště začínalo – li se s holýma rukama. Svědčí o tom žádosti našeho Sboru o podporu, které byly podány dne 9.6.1905 na vysoce nejjasnějšího pana knížete Lichtensteina do Vídně a 15.6.1905 bylo oznámeno prostřednictvím váženého pana rady Böhma, hospodářského správce panství v Uhřiněvsi, že kníže věnoval našemu sboru 100 korun. Během roku 1905 i v letech příštích snažili se naši zakladatelé tuto nově utvořenou organizaci, upevnit, finančně zajistit a získávat další členy. Koncem roku 1905 měl sbor již 25 členů. V této době stávali se členy jak majetnější občané, tak i rolníci. Toto je charakterizováno výší členských příspěvků majetní občané platili čtyři koruny a nemajetní dvě koruny ročně. Další prostředky pro činnost i nákup materiálu se získávaly například plesy. První hasičský ples se konal 20. ledna 1906 s čistým výtěžkem šedesáti korun. Plesy pak každý rok zahajovaly plesovou sezónu, s vyjímkou válečných let. Poslední se konal 19.ledna 1990, neboť sál restituent změnil na sklad . Paradoxem je to, že restituent restaurace se sálem je pravnuk zakladatele sboru pana Bedřicha Jaurise. Po určité období se konaly plesy společně se sborem z Horních Měcholup u nich v obci v roce 2000 tato spolupráce skončila. Náhradou tohoto vyžití, konají se menší společenská setkání, cca pro 50 osob, převážně pro rodinné příslušníky členů sboru, přínos do spolkové pokladny z těchto akcí není. Ještě štěstí že chod sboru je financován z rozpočtu obce dnes by jsme si na novou stříkačku těžko vydělali.
K prvnímu požáru vyjel sbor již v únoru 1906 do Dubečka – pochopitelně, že s koňskou přípřeží za účasti šesti osob. V roce 1923 se zůčastnil svými delegáty sjezdu hasičů v Bratislavě, v roce 1924 svými členy přispěl při cvičení Pražského hasičstva, v roce 1925 byl pozván a zúčastnil se oslav 60ti let hasičů ve Velvarech a 50ti let sboru v Říčanech.
Kromě svého poslání přispěl v obci i kulturní činností, vlastní odbornou knihovnou a divadelním odborem. Od roku 1937 až do roku 1952, kdy divadla byla sloučena do Osvětové besedy v obci, hrál ochotnická představení při plně vyprodaném sále. Nelze pominout ani jeho zdravotnickou službu, když od roku 1942 až do roku 1954 svými vozidly přepravoval osoby do zdravotnického zařízení. V roce 1931 za účasti mnoha okolních sborů konal se v obci župní sjezd, v roce 1934 bylo v obci založeno první žákovské družstvo, které bylo s odstupem let obměňováno, i to současné družstvo dobře pracuje. Oslavy 30ti letého trvání sboru v roce 1935 se staly vzpruhou pro další činnost, která měla skoncovat s dosavadní primitivní a na pokročilost doby nevyhovující ruční stříkačkou.A skutečně již o dva roky později a po neúnavné snaze, dne 3.června 1937 za veliké slávy a účasti okolních sborů i mnoha občanů, byla do služeb a potřeb veřejnosti předána motorová stříkačka a to u příležitosti okrskového cvičení. Tato stříkačka, všem milý Stratílek, dosloužil až v roce 1968.Další úspěch se dostavil znova ještě v roce 1937, kdy bylo zakoupeno starší přepravní vozidlo od hasičského sboru z Malešic. Tímto činem byla korunována dlouholetá snaha sboru po lepším vybavení. Koupě tohoto vozidla byla pořízena z prostředků sboru a darů členů sboru. Zde je vidět jak se museli hasiči snažit aby měli vybavení kterým pomáhali jiným a to zdarma. V roce 1942 byl pak tento vůz vyměněn za jiný, už krytý značky Walter, který též sloužil k přepravě osob do nemocnic. V roce 1945 dostal sbor specielní sanitní vozidlo značky Škoda a zřídil stanici první pomoci, vše zaniklo v roce1954 sloučením zdravotnických zařízení. Záchranka i s řidičem přešla do služeb Zdravotního střediska v obci.
Pokud zůstaneme ještě u dopravních prostředků tak v roce 1945 získal sbor od Ministerstva obrany vozidlo Steyer (původně sanitní vozidlo Wehrmachtu), odvádělo službu až do roku 1964, kdy došlo opět k výměně za typ Tatra 805, opět od vojska (za skříňový automobil jsme obdrželi „kačenu s plachtou“), ještě že nám zůstal spolehlivý Stratílek. Teprve od roku 1968 kdy došlo k připojení obce ke Praze má Sbor speciální požární vozidlo DVS 8 – Praga RN. Stratílek s Tatrou 805 skončil v Lukách pod Medníkem. Od roku 1976 vlastní i vozidla cisternová s možností hašení pěnou, jednalo se o vozy CAS 16 ZIL a AS 16 IFA.Vozidlo ZIL bylo později nahrazeno CAS 25 Š 706RTHP a IFA prodána obci Pertoltice v r.2000. V roce 1986 dostává Sbor zcela nové vozidlo CAS 32 T 815. Spolu s vozidlem LIAZ CAS k 25 ( dar a.s. ZENTIVA v r.2003 ).
Členové sboru nalezli v jeho kolektivu dobrovolné poslání, kamarádství a odpovědnost. Žádnou číslicí nelze dost dobře vyjádřit všechnu tu práci kterou tu nezasvěcený nevidí nebo i tu viditelnou při zásazích, kterou vždy naši členové dříve i dnes s takovým pochopením vykonávali a vykonávají. Je proto povinností poděkovat všem, kteří se na hasičské činnosti podíleli a podílejí a dovedli jí až k dnešnímu cíli.